Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Současný kostel stojí pravděpodobně na místě, kde stával jeho dřevěný předchůdce. Věž kostela stála původně samostatně a měla obrannou funkci.

Podle nejstarších městských knih, které se bohužel nedochovaly, měl základ k ivančickému kostelu položit sv. Václav. Jedná se spíše o pověst. Pravděpodobnější je, že původní kostel, založený v začátcích přemyslovského státu, byl zasvěcen sv. Václavu. K roku 1221 je uváděn farář Matouš a v roce 1239 se připomíná farář Merkvart, „plebanus de Ywansic“. V té době mělo tedy město svou duchovní správu a kostel.

V roce 1278 bylo město vypleněno a zničeno vojskem Rudolfa Habsburského. V následujících desetiletích došlo k výstavbě nového města. Vedle starého kostela byl stavěn chrám a věž se stala součástí chrámu. Pohroma pro město i kostel přišla v roce 1304. V tomto roce byly součástí uherského vojska, které drancovalo Moravu, i pomocné oddíly Kumánů, které Ivančice přepadly. Obyvatelé utekli do chrámu. Očekávali raději smrt v chrámu (ještě nedokončeném) než venku, kde se páchaly nevýslovné ukrutnosti. Kumáni chrám zapálili a odtáhli. Ještě v roce 1312 viděl Petr Žitavský, autor Kroniky zbraslavské, rozpukané zdi chrámu a uvádí, že při požáru chrámu, ve kterém uhořeli obyvatelé Ivančic, vytékal tuk z mrtvých těl daleko ze dveří.

K roku 1312 se v Kronice zbraslavské připomíná i zázrak v ivančickém chrámu. „Člověk malé víry v přítomnost Krista Pána ve Svátosti oltářní, díl malé hostie o sv. přijímání na Velký pátek, v ústech v celou narostlý, uschoval v puklině chrámové zdi. Šel pak znovu ke svaté spovědi a zpovědníku úkryt prozradil. Když kněz bral hostii, okrvavěly mu po ní prsty, a jakmile ji vynesl na světlo, kapala z ní krev po zemi.“

Královna Eliška, když se dozvěděla o zázraku, spěchala sem s oslavanskými zbylými jeptiškami, aby se přesvědčila o pravosti. S ní přišel i spisovatel Petr. Královna darovala nejdražší svůj klenot krásné monstranci farnímu kostelu, ale za těch pohnutých dob svěřila jej do opatrování klášteru zbraslavskému, kde se později v bojích husitských ztratil i s jinými poklady. Královnin průvod do Ivančic doprovázeli i Gizela, abatyše oslavanského kláštera.

Chrám byl opraven pouze provizorně a teprve asi po třiceti letech se přikročilo k opravě důkladné. Byl postaven presbytář a pod jeho závěrem zřízena krypta. V sedmdesátých letech 14. století se začalo s klenutím lodí. Do husitských válek se stačilo zaklenout pouze východní polovinu polovinu trojlodí. Na dokončení čekala stavba až do 80. let 15. století. V roce 1461 přešlo město z majetku královského do držení pánů z Lipé. Asi v letech 1474-1495 byly vystavěny obě boční lodi a zaklenuta hlavní loď. Vzhled střechy se změnil v roce 1594, kdy byla na střeše postavena sanktusová vížka.

V roce 1763 vyhořelo město i s chrámem. Při ohni byla poškozena gotická klenba presbytáře, která byla nahrazena klenbou nižší a celý presbytář byl barokně upraven. Také gotická okna presbytáře a lodí byla přestavěna na okna barokní. V levé lodi, kde se až dosud nalézala oddělená kaple sv. Anny, byl vytvořen jediný prostor. Touto stavební úpravou dostal chrám svou konečnou vnitřní podobu. Již v třicátých letech 20. století kostel vyžadoval opravy, které však válka nedovolovala. Pohled na kostel v roce 1945 byl již tristní. Nešlo pouze o dělostřelecký zásah věže při přechodu fronty. V posledních stoletích se náměstí zaváželo, kostel byl utopen, zdi provlhlé a krytina i vazby dosluhovaly. Původně gotická střecha byla bez vkusu přetažena i přes postranní lodě. Kostel znehodnocovaly nevkusné pozdější přístavky a od poloviny 19. století byl interiér kostela zaplňován kýči.

Opravy byly zahájeny v roce 1947, kdy byl farářem Jan Slabý a předsedou kostelního výboru pan Zikmund Kališ. Přestavba byla prováděna podle návrhů architekta Claudia Madlmayera a nové plastiky byly dílem Heřmana a Karla Kotrby. Hned při prvních výkopech byla objevena na východním konci jižní lodi zapomenutá krypta. Stará střecha musela být stržena a ještě v témže roce postavena nová, prejzová. Přitom byla do hlavní lodi proražena nová okna.

V roce 1948 byl odstraněn pseudogotický zeleně natřený hladní oltář z roku 1886. Jeho dřevo bylo napadeno červotočem a částečně ztrouchnivělo. Na nový Madlmayerův oltář byla usazena mramorová menza z předchozího. Na dvířka svatostánku byla umístěna nová dřevořezba Poslední večeře Páně z roku 1949. Oltářní pozadí z přírodního dubu bylo navrženo s ohledem na prostředí zbarokizovaného presbytáře. Byl na něm umístěn Winterhalterův obraz Nanebevstoupení Panny Marie a sochy sv. Cyrila a Metoděje z někdejšího barokního oltáře. Do konce roku 1950 bratři Kotrbové dodali sochy českých patronů sv. Vojtěcha, Ludmily, Prokopa, Anežky, Jana Sarkandera a Zdislavy, jakož i sochu na křesle sedícího Krista korunavatele.

Roku 1950 byla vyřešena i úprava kaple Božího hrobu. Oltář pro nedůstojné provedení a zchátralost působil špatným dojmem. U nového se použil dobře zachovalý kříž a staré sochy sv. Maří Magdaleny a Veroniky.

Oltář Panny Marie Bolestné v jižní lodi byl dokončen r. 1954. Je rovněž z přírodního dubu. Dvířka svatostánku představují pelikána. Oltář byl postaven po vzoru křídlových gotických oltářů. Střední částí je pieta, v bočních křídlech jsou výjevy z bolestného růžence. Stolařské práce na oltářích provedl místní občan pan Rudolf Kallab, kovové předměty zhotovil pan Václav Feith z Letkovic. Všechny práce se děly v poválečném nedostatku a ve stísněných poměrech totalitního zřízení. Nátlak moci vyvrcholil vypuzením místních kněží z Ivančic státními úřady r. 1962. Za jejich nástupců nebylo na další zvelebování kostela pomyšlení.

Bohužel interiér kostela nepřečkal osmdesátá léta a při necitlivých zásazích byl odstraněn i hlavní oltář.

Pod presbytářem je krypta. Je gotická, přes tři metry vysoká. Byla otevřena v roce 1947 a v té době byla do výše asi dvou metrů zaplněna lidskými kostmi, zřejmě ze hřbitova, který bával až do roku 1560 kolem chrámu. Zvláštností krypty pod ivančickým chrámem je bruslit (brešit) – sůl, která se v drobných krystalcích usadila na kostech.